Zajímává vás jaké mají Finové LAPKO představy o lásce? 　

Nekupujte víno ani aromatické tyčinky, svíčky nezapalujte, nevolejte žádného bližního svého, aby s vámi sdílel třicet sedm minut jejich nové desky. 　

Ačkoliv „Love“ (na výstižně pojatém designu přebalu psáno „ΓΟΛΕ”), podobně jako hrneček, který nechtěl přestat vařit, překypuje nánosy úchvatných melodických momentů, tak zcela jistě nepřináší zasněné romantické příběhy nebo inspirující návody k „happy-endům“.

Finové hromadí zmatek, strach a bolest, který je také skloňován s jedním z nejkrásnějších citů jedince. Toto až dadaistické rozpoložení transformují do rockových forem, jež v jejich podání přináší jistý druh momentálního rozhřešení a útěchy.

Základním pravidlem je věci příliš nekomplikovat a naplno využívat schopnosti napsat magnetizující melodii (vůbec nevadí, že je kolikrát jaksi provařená). Propěchovat jí energií, kterou nejde v žádném případě předstírat nebo se jí po škole doučit. K dokreslení díla potom sestavit ne příliš filozofující textové struktury, které poslouží jako facka výmluvných refrénů, resp. dodají gradace oněm struhujícím melodiím.

Vždyť ten alternativní rock by měl především umět vyvolat atmosféru. Odpoutat a vykopnout na povrch skryté emoce, bublající někde v hloubi posluchačovy duše. Podobná hudba by měla rozbíjet skleněné tabule studu, obklopující právě ony nevyřčené myšlenky, které v daném časoprostoru nemusí nutně dávat nějaký hluboký smysl, natož pak tisknout ruku konformním zvykům. Přiznejme si to, 　LAPKO jsou tak trošku drogou, katalyzátorem těžko vyslovitelných a rozumově odmítaných pocitů.

Skupina si, úctyhodně, vystačí pouze s trojčlenkou základních nástrojů, občasně doplňovanou nepřeplácaným podsamplováním („River Venom“, „Gallows“ s odérem new wave nebo uvolňující až elektronická „Promise“). Dále s producentem, který už po druhé za sebou dokázal vyždímat ze skladatelských podkladů naprosté maximum a navíc přidal ještě o něco dravější vyznění.

Kromě již zmiňované hurónské energie umějí tyto agresivní melancholici na jedničku zacházet se stupňováním napětí jednotlivých skladeb, jež jsou rozhoupávány říznými rify na popředí mocných salv bicí artilerie vynikajícího Janne Heikkonena („Love Is Sick And Wrong“). Po hudební stránce trojlístek nic nepředstírá. Rve to to do vás punkově, kolikrát až obscénně, ventiluje „co na srdci to na jazyku“ a to hlavně ve výmluvných textových průchodech. 　

Nad tím vším vládne, pro tento rockový druh vzorově zužitkovaný, rozsah vokálu Villeho Maljai, který v několika okamžicích opět dává vzpomenout na vysoce posazené nosovky Briana Molka ze známější formace PLACEBO. Ať se nachází Villeho expresivní zpěv v jakékoliv poloze, znamená pro　skladby adrenalinovou injekcí, rozlet zraněné, ale i osvobozené duše („Waves Are Crashing“), co se rozhodla být nespoutanou. Nesložité, úžasně nabuzené hudební základy („Cather“), vystavěné především na rockové přímočarosti, srozumitelnosti a nevtíravé líbivosti se nutně nemusí zalíbit, tím spíše na první pohled.

Recenzovaný disk, stejně tak jako předchozí tvorba kapely, vám bude určitě bližší, pokud si dovedete přiznat vlastní citovou zranitelnost a LAPKO vám, se svojí podmanivou muzikou, pomůže se nad ní povznést.　 　　

„Love“ byla jedna ze třech desek, která to u mě minulý rok dotáhla na desítku. Ono se vlastně nic moc nestalo, kromě toho, že vám LAPKO při poslechu propůjčují křídla. Je na vás, zda se naučíte létat!